Chebský zpravodaj

  • Chebský zpravodaj
    Každý měsíc přináší programy kin a divadel, informace o výstavách, koncertech v regionu Cheb-Františkovy Lázně-Aš. Možnost účinné inzerce za výhodné ceny.

  • Po třiceti letech se do chebského divadla vrací Friedrich Schiller
    Marie Stuartovna, jedno z nejproslulejších dramat evropského romantismu, vybudoval autor kolem mocenského a osobního konfliktu dvou velkých žen...

  • Na cestě ke Spokojenému kraji
    Letos v únoru se do volebního souboje o krajské zastupitelstvo přihlásilo nové hnutí Volba pro Karlovarský kraj...

  • Roste ve vaší obci Strom roku 2016?
    Jubilejní patnáctý ročník celostátní ankety Strom roku opět hledá stromy se zajímavým příběhem. Anketa je příležitostí, jak získat pro...

  • Josef Laufer: Roura od kamen
    „Mnohokrát jsem byl osloven, abych o sobě vydal sepsané spisy, jak je tomu zvykem u lidí s nepřehlédnutelným obličejem. Paměť je věc ošidná...

Chebáček

Chebský zpravodaj - časopis pro Cheb a okolí

Chebský zpravodaj je kulturně-společenský měsíčník. V každém čísle dále najdete cestopisné seriály, informace o nových knihách, soutěže o hodnotné ceny a mnoho dalších zajímavostí.
Chebský zpravodaj vychází měsíčně v nákladu 10.500 výtisků. 7.000 ks je distribuováno přímo do poštovních schránek firem a domácností v Chebu. Stránky Chebského zpravodaje jsou k dispozici i firmám pro jejich účinnou prezentaci za velmi výhodné ceny. Více zde: Reklama Cheb

Články

Cesty za sluncem

publikoval: Jan Novotný

Říkal prý J.W.Goethe, že krásná tvář mladého člověka vychází z přirozenosti, kdežto krásný starý člověk je umělecké dílo. Určitě je tomu tak, každodenně se lze o tom přesvědčit. Jsou tváře, z nichž na nás sálá světlo a jimž se podivujeme, jako bychom byli zasaženi životadárným paprskem dobra. Do očí a letmého úsměvu se zapisuje vše, co člověk prožil a čím právě žije, kým se stal… Setkání s některými lidmi je vpravdě dar.

Hora dění
Jedné zářijové neděle se v Městském divadle ve Zlíně konala (po Brně a Kroměříži) vernisáž rozšířené výstavy k poctě básníka, dramatika, překladatele a znalce čaje Ludvíka Kundery, jenž zemřel před dvěma roky v požehnaném věku devadesáti let. Sešli se tu jeho přátelé a spolupracovníci, převážně a pochopitelně již starší lidé, kteří dávno překročili šedesátku, sedmdesátku, osmdesátku, přičemž panu Miroslavu Zikmundovi, legendárnímu cestovateli, je nádherných třiadevadesát roků. A přijela i paní Kunderová, která s pokorou, něhou a velkou vnitřní silou stála svému muži po boku i v dobách nejtěžších a byla mu oporou, když nesměl publikovat a rodina zažívala nouzi. Vzpomínali jsme tedy nejen na Ludvíka Kunderu, ale i na setkávání s jeho ženou, kdy pohled do její tváře znamenal tak mnoho a znamená i teď. Stříbrné vlasy a vědoucí odevzdanost osudu… Mírný, jakoby bezděčný úsměv, ano, je to ona, stále táž krása, jenom o něco tajemnější…Také Miroslav Zikmund vypadá dobře, snad ještě lépe než za svých cest po Africe – a zase ten prazvláštní úsměv, vycházející z hloubky celého člověka, schopného obdarovat ostatní. I toto setkání ve slavnostní chvíli mě přimělo vycházet častěji z příšeří domova, vstříc lidem tak dlouho, dokud to půjde, protože člověku jen u lidí může být dobře, pakliže mu věk už dovoluje si vybírat. Někdy je to cesta zpět ke starým známým, někdy pohled dopředu, k objevování bohatství krátících se dnů a let, jakože jenom tím snad trošku obelžeme smrt.

Růžová paní
To představení se jmenuje Oskar a růžová paní, hraje se v Uherském Hradišti a na mnoha zájezdech, s Josefem Kubáníkem a Květou Fialovou v titulních rolích. Paní Květušce, jejíž nebesky modré oči dokáží člověka prozkoumávat i pohladit, jsem se svěřila, že se velice těžce hrabu do schodů. Poradila mi tedy a myslím, že dobře:
„K tomu přece stačí koště!...Já už na koštěti lítám dávno…“ Ještě po půlnoci jsem se té poznámce smála a při pocitu veliké úlevy jsem pochopila staré úsloví, že právě „smích je kořením života“. Smích a láska. I o tom hradišťské představení, vycházející ze Schmittovy novely je…
Krásná paní Květa je o deset let mladší než krásný Miroslav Zikmund, ale to už není takový rozdíl. Na jevišti působí étericky, ale i zemitě, a taková asi opravdu je: pralehounká, vznášející se, a soudná, při zemi, když se rozhlíží kolem sebe, aby pohlédla do sebe a vydávala se cestou divadla jako zázraku, při němž jeden druhému – jeviště hledišti a hlediště jevišti – cosi sdělujeme.
Téma představení o Oskarovi a babi Růžence, přes veškerou poezii a humor, s nímž je podáváno, bolí. Umírá zde na leukémii desetileté dítě (v pozoruhodném, lidsky bohatém hereckém výkonu Josefa Kubáníka).
Posledních dvanáct dnů života je Oskarovi nablízku Růženka. Dítě tak zakouší nejen bolest, ale i radost ze všeho, co je ještě životem při statečném a jedinečném smíru s jeho konečností. Oskar ví, že umře, a růžová paní mu to potvrdí, protože nepotřebuje lhát, jen ho jemně vypraví na cestu. A když se to opravdu stane a Oskarovo nemocniční lože zůstane prázdné, přiznává i ona, čím ji tento vztah s malým chlapcem obohatil. Jde o vzácné souznění generací. V hledišti bychom asi měli zakusit totéž a zřejmě se to i přihodilo, protože při závěrečném aplausu všichni diváci do jednoho povstali. Co chtít v této době konzumu a čase vymývání mozků od divadla víc? Žijeme , jako bychom vůbec neměli umřít, a jenom někteří z lidí – i ti výše zmínění – to asi pochopili včas.
Už zase zlátne listí a padá ze stromů. Koloběh vzniku a zániku v přírodě nezávisle na nás pokračuje.
A co napsal pánu bohu umírající Oskar? „Ty, Bože, to možná nevíš, ale takový kumbál na smetáky se dá otevřít jen zvenčí, zevnitř ani náhodou…“, čímž patrně obohatil a potěšil i Nejvyššího.

Lidmila Kraváková


Reklama

Doporučujeme

Reklama



Reklama