Chebský zpravodaj
Chebský zpravodaj
Každý měsíc přináší programy kin a divadel, informace o výstavách, koncertech v regionu Cheb-Františkovy Lázně-Aš. Možnost účinné inzerce za výhodné ceny.-
Na cestě ke Spokojenému kraji
Letos v únoru se do volebního souboje o krajské zastupitelstvo přihlásilo nové hnutí Volba pro Karlovarský kraj... -
Roste ve vaší obci Strom roku 2016?
Jubilejní patnáctý ročník celostátní ankety Strom roku opět hledá stromy se zajímavým příběhem. Anketa je příležitostí, jak získat pro... -
Josef Laufer: Roura od kamen
„Mnohokrát jsem byl osloven, abych o sobě vydal sepsané spisy, jak je tomu zvykem u lidí s nepřehlédnutelným obličejem. Paměť je věc ošidná... -
Cesty za sluncem
Říkal prý J.W.Goethe, že krásná tvář mladého člověka vychází z přirozenosti, kdežto krásný starý člověk je umělecké dílo. Určitě...
Chebáček
Chebský zpravodaj - časopis pro Cheb a okolí
Chebský zpravodaj je kulturně-společenský měsíčník. V každém čísle dále najdete cestopisné seriály, informace o nových knihách, soutěže o hodnotné ceny a mnoho dalších zajímavostí.
Chebský zpravodaj vychází měsíčně v nákladu 10.500 výtisků. 7.000 ks je distribuováno přímo do poštovních schránek firem a domácností v Chebu. Stránky Chebského zpravodaje jsou k dispozici i firmám pro jejich účinnou prezentaci za velmi výhodné ceny. Více zde: Reklama Cheb
Malí živnostníci a jiné atrakce
publikoval: Jan Novotný
Někdy se až divím, co všechno si z nejranějšího dětství, z konce 40. a počátku 50. let vlastně pamatuju – na rozdíl od pana Grebeníčka, který nedávno říkal v Poslanecké sněmovně, že ho maminka napřed kojila a pak mu zpívala písničky a jinak že o ničem neví. Mně mami taky zpívala, a přesto mi z té doby utkvělo v mysli daleko víc. Bydleli jsme v okresním městě, v rohovém činžáku, na křižovatce pěti ulic. Nejezdila tam skoro žádná auta, zato koně nebo krávy tahaly žebřiňáky. A z tlampačů na plné pecky hřměla píseň „vyhrňme si rukávy, až se kola zastaví, hej rup hola hej, do práce se dej!“
Lidi si z toho dělali tak trochu srandu, protože prozpěvovali text poněkud pozměněný – „vyhrňme si rukávy, lehněme si do trávy…“, což mi připadalo daleko srozumitelnější. Místní kolorit doplňovaly hlasy všelijakých chlapíků, volajících „hrnce drátovat, hrnce drátovat“ nebo „hadry kosti kůže“. A bylo všude kolem všelijakých malých obchůdků, každý se jmenoval, stejně jako hospody, po svém majiteli a každý se snažil nabízet zákazníkům něco jiného. V přízemí našeho domu měli obchod nějací Meissnerovi, tam se daly kupovat velikánské rychlokvašené okurky, zavináče, kysané zelí, všechno z dřevěných sudů. A ještě tam byl řezník Štancl. Naproti zas byla hlavně zelenina a ocet, kousek vedle pečivo, mouka, káva čaj a ještě další řezník Steiner a ještě holič, za rohem švec. Všichni byli rádi, že je po válce a všichni – a bylo jich kolem daleko více – se poctivě živili. Pak je začali „znárodňovat“… Jednou brzy ráno jsme se s maminkou dívaly z okna na východ slunce. Z domu vyšli všichni Meissnerovi, pán, paní a dvě děcka. Paní nesla jenom takovou docela malou tašku, on jakýsi batůžek, děti nic, šli směrem k Hlavnímu nádraží a vtom se ta paní ohlédla a dlouze dívala na náš dům… Mami jen tichounce podotkla: „Tak ti se už nevrátí…“ Jistěže se nevrátili. Ujeli do Kanady, jak se šeptalo později. Jejich obchod byl přebudován na malý byt a také řezník Štancl zmizel. Obchod, jedna velká místnost s kamennou dlažbou a kovovou roletou u vstupních dveří, zůstal prázdný. No a tu místnost si pronajal náš tata. Jako krejčovský mistr si tam vybavil dílnu, šil dámské pláště, pomáhala mu tam mami i babička, jenže musel vstoupit do oděvního družstva, a když bylo zrušeno i to, nakráčel jako mistr, vedoucí dílen do fabriky. Největším potěšením mého dětství byly kolotoče, hlavně ten malý, krásně ustrojený, starodávný, ten s koníky, autíčky, slepicemi. A pak střelnice s barevně oblečenými a v tvářích přemalovanými slečnami. Do kola štěstí se z pušky strefilo i malé dítě a já střílela ostošest a měla jsem radost z vystřelených hloupůstek. A ještě tam byly houpačky – lodičky a ty provozoval v létě jistý pan Novotný, na zimu měl zase schované loutkové divadlo, ale i to mu posléze zavřeli. Jednou z největších atrakcí byl pro město cirkus. Naši mě brali jen na večerní představení, líbili se mi bílí koně lipicáni a lvi a nejvíc ze všeho živá kapela nad vstupem do manéže, pánové v červenozlatých uniformách, s trubkami, saxofony, bubny a činely. Svět se cirkusem odíval do krásného třpytu a představte si, jednou s tím cirkusem přijel veliký pan Werich a v černém fraku uváděl jednotlivá čísla…
Tu nebo tam mě maminka v neděli vzala do kavárny. Objednala si skvostně servírovanou kávu a mně limonádku a živí muzikanti tam hráli swingovou muziku a neplatilo se tam vstupné. Pod secesním reliéfem tří grácií byl velký podlouhlý stůl a za ním seděly staré dámy v černých šatech a kloboucích a v rukavičkách a pomalounku upíjely sodu. Asi to byl nostalgický záchvěv života z první republiky, nevím. Někdy v té době, patrně z rádia, jsem také uslyšela slovo Sovětský svaz. Ten se v mé dětské mysli přetavil do pohádkové země, plné zlata. Jistě, to zlato tam k vidění bylo, v palácích Kremlu, a bylo ho tolik, až se mi z toho udělalo špatně. Byla jsem v Moskvě v době, když ta zem nebyla pohádkou, ale o tom někdy jindy.
-lik-
Reklama
